Byl by to hřích, nevyužít nádhery babího léta a neposedět na zahrádce příjemné hospůdky. Na centrálním náměstí krajského města je obzvlášť příjemné pozorovat ruch kolem. Někdy se člověku bezděky naskytne i kuriozita hodná zamyšlení.

Rtuťovitý číšník  pobíhal čile mezi stolky, roznášel nápoje, jídlo a vybíral peníze. Snažil se každému zavděčit, radost pohledět. Ale něco se mi přece jen nezdálo. Píle, s jakou sbírá paragony, které skoro každý host nechává ležet na stole. Asi je chce zahodit do odpaďáku všechny najednou, aby se tolik nenaběhal, napadlo mne. Ale kdepak. Když už měl pěkný paklík, otevřel číšnickou peněženku a pečlivě je tam uložil. K čemu mu budou?

Náhoda tomu chtěla, že jsem se to záhy dozvěděl. Odkudsi z druhé strany náměstí se přiloudal podsaditý frajírek. Vizáž veksláka, opálenou tvář zakrýval bíbr a sluneční brýle. Začal s číšníkem vyjednávat, evidentně o ceně čehosi nespecifikovaného. Kradmé pohledy okolo sebe, rychlé jednání. Dohodnuto. Dvě tisícikoruny se přesunuly ze snědé ruky do bělostné, odtud do kasírtašky. A opačným směrem putoval silný štos účtenek z registrační pokladny. Zpeněžit se dá opravdu všechno. Teď jen najít úřad či firmu, která proplatí a zaúčtuje náklady na občerstvení. Ale to už má jistě, filuta jeden, s prominutím, zmáknuté.

František Ryneš