Krátce poté, co oslavil své 88. narozeniny, zemřel třebíčský grafik Hynek Luňák. Zemřel tiše, tak jako žil. Třebíčská výtvarná scéna v něm ztrácí skromného, ale plodného umělce. Veřejnost pak člověka se silným sociálním cítěním. Nikdy neodmítl prosbu, aby přispěl svými litografiemi do dobročinné dražby Rotary klubu v Třebíči. Jeho díla najdeme v galeriích celého světa, i když byl vlastně amatér. Vystavoval nejen v Třebíči, ale uskutečnil desítky samostatných i společných výstav v Česku i v zahraničí.

Hynek Luňák se narodil 12. 4. 1926 v Praze. V letech 1937 - 41 studoval na reálném gymáziu v Praze (kreslení prof. Ludvika Smrčková) a na vyšší průmyslové škole strojnické v Betlémské ulici. Od roku 1945 pracoval jako konstruktér nejprve u firmy MAS v Sezimově Ústí, pak u firmy Svit - Gottwaldov a od roku 1950 v Západomoravských strojírnách v Třebíči jako konstruktér punčochových pletacích automatů. Vlastnil řadu patentů v ČSSR i v zahraničí a byl členem konstrukční skupiny, která byla v roce 1962 vyznamenána Řádem práce. Stroj, který se svou skupinou vyvíjel v letech 1962 - 66, byl vyznamenán Zlatou medailí brněnského veletrhu.

Od roku 1956 byl vysílán pravidelně na služební cesty do zahraničí, zejména do Itálie, kde měl možnost seznámit se s uměleckými a historický mi památkami této země. Kromě cest služebních podnikl řadu soukromých studijních cest do Itálie, Anglie,tehdejšího  SSSR, Polska, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Holandska, Belgie, NDR, Rakouska, NSR a Řecka.

V 50. a 60. letech se věnoval konstruktivistické malbě a kresbě s tematikou přístavů a lodí. Od počátku 70. let upřednostňuje kresbu tužkou a pastelem, v grafice techniku litografie. Je orientován na realistickou interpretaci vizuální a citové zkušenosti z krajiny doma a především v cizině (Vysočina, Krkonoše, Slovensko, Itálie, Anglie, Bretaň, Řecko, Izrael...). Trvalý zájem věnuje grafické tvorbě s náměty staré Třebíče (bazilika sv. Prokopa, renesanční domy, bývalé židovské ghetto). Nejzávažnější jsou jeho originální kreslířské a grafické parafráze s motivy antické architektury a imaginativních symbolů technického myšlení, svérázně evokující vyspělý evropský starověk (cyklus litografií Brány, Delfy, Ostrov krále větrů, Archimedova pevnost ad.).

Ladislav Novák o Hynku Luňákovi napsal:

Hynek Luňák není svým původním vzděláním a zaměstnáním výtvarník, ale technik a konstruktér. A připomeňme hned, že konstruktér velmi úspěš­ný, tvůrce řady československých patentů, nositel několika pracovních vyznamenání. Na služebních cestách sjezdil mnoho evropských zemí a tyto cesty, doplněné soukromým putováním po historických památkách, vydatně přispěly k jeho osobnímu růstu.

Úspěšný, a přece podivný technik, velmi záhy si uvědomující meze i ne­bezpečí moderní techniky. Odtud jeho toulky přírodou; jeho trvalý a velmi poučený zájem o antickou kulturu; konečně jeho amatérské malování, pro­jevující již v samých počátcích výrazné nadání i v tomto oboru (několik  cen a uznání na přehlídkách LUT).

\/šechny tyto oblasti všestranné Luňákovy osobnosti zůstávaly dlouho odděleny, izolovány, sobě cizí. Konstruktér Luňák se den co den nakláněl nad precizními nákresy nových automatických strojů, aby ve volných chvílích podnikal dlouhé pěší túry milovaným Pojihlavím a pokoušel se za­chytit tradičním malířským rukopisem nejkrásnější z viděných míst. Za dlouhých zimních večerů potom usedal nad publikacemi o archeologických  výzkumech v Pompejích a Mykénách, nebo snil nad popisy starých pla­chetnic.

Teprve okolo roku 1960 dochází k prvním pokusům o scelení těchto na  první pohled tak disparátních oblastí. Na jedné z cest po severní Evropě je Luňák uchvácen výtvarnou silou přístavních scenérií, spletí stěžňů, la­noví a jeřábů. Ve vzpomínkách se znovu vrací k těmto námětům. A nejen ve vzpomínkách, cesty do Amsterodamu, Londýna a Livorna prohlubují  první dojmy. Jistě nemálo upevnil Luňáka v tomto směru osobní kontakt s Františkem Grassem, tehdy vedoucím výtvarného oddělení při LUT v Pra­ze. Od něho také přejímá techniku kombinované malby na sololitu, vedle  kresby tužkou a uhlem svoji nejoblíbenější a dále osobitě rozvíjenou tech­niku.

Počátkem šedesátých let začal tedy objevovat Luňák sám sebe, svůj vlastní, tvůrčí přístup k realitě. A přece další Luňákův vývoj nebyl nijak  ukvapený, spíše až příliš váhavý, s častým i návraty k neosobním, tradič­ním záznamům krajin a měst.

Postupem let kresba jeřábů a lan se stávala stále jemnější a kompliko­vanější, vytvářela stále umnější, až do krajnosti stylizované kompozice,  a tak zároveň (do značné míry jistě nevědomky) umělecky přetvářela pra­covní zážitky Luňáka konstruktéra. A přece tato integrace nebyla ještě  zdaleka úplná. Cosi podstatného nebylo zachyceno, ztvárněno. Romantická  složka Luňákovy osobnosti hledala dále své naplnění v krásách přírody  a starověkého umění. Až antická historie a báje - poprvé v cyklu „Archi­medova zrcadla" - vstoupila přímo do Luňákova díla, ne ovšem jako  pouhá historická rekvizita, ale jako odkaz k věčně lidským hodnotám.

V rozhodujícím okamžiku svého osobního vývoje si totiž Luňák vytvořil svoji vlastní, nezaměnitelnou znakovost: Archimedes je mu přímo arche­typem vynálezce a konstruktéra, Odyseovo dobrodružné bloudění obrazem obecně lidského neklidu a zvídavosti, kdesi v oblacích se nám co chvíli  objevují snové hrady krále Artuše a brány - průchody z minulosti do bu­doucnosti se před námi rozvírají vždy znovu a znovu, lákavě i výhružně.

V těchto cyklech, rozvíjených od konce šedesátých let, nabývají Luňá­kovy obrazy a kresby náhle podoby výjevů z nějakého utopického románu, archaické náměty, citace proslulých antických staveb, se prolínají s fan­tastickými technickými konstrukcemi budoucích, či dokonce mimozem­ských civilizací. Tedy konfrontace antických kořenů naší kultury se zdán­livě všemocnou silou současné techniky, varování před možným nebezpe­čím i výzva k budoucí syntéze.

A právě v této mnohonásobné syntéze a integraci vidím vlastní smysl a příklad Luňákovy malířské tvorby. V syntéze technika, historika a ta­lentovaného kreslíře ve výtvarného umělce, který se ve svých obrazech a kresbách zamýšlí nad počátky i vzdálenou budoucností naší kultury,  který varuje, připomíná a vybízí, neboť Luňákova malířská zamyšlení ne­vyznívají ve svých posledních závěrech nijak pesimisticky, naopak jsou  naplněna pevnou důvěrou, že člověk budoucí beztřídní společnosti spojí  v harmonický celek vše, co v nás dosud zůstává rozdělené, aby dnešní  utopii učinil skutečností svých všedních dnů.

František Ryneš