Nechápavě jsem kroutil hlavou, když jsem pozoroval, kam se ti hasiči snaží nacpat své obřím auto. Ulička je evidentně příliš úzká, auta parkují po obou stranách, ani SUVéčko se neprotáhne. Natož plošina. To nemůže vyjít.

Kupodivu to vyšlo. Svalnatí chlapíci vyskákali z kabiny hasičské cisterny a začli mobilní plošině klestit cestu. Každé auto v dvoudobém rytmu rozhoupali a za současného bočního tlaku a mohutného ryku je posunuli na chodník. Jedno, druhé, třetí,….

Svitlo mi, že jde o cvičení, o jakýsi test neprůjezdnosti ulic na našem sídlišti. Proč však dokazují to, co všichni dobře víme? Proč tyto manévry dokumentuje fotograf a hlavní hasič točí kamerou?

Jediné, co mi dávalo smysl je, že chtějí dosáhnout nápravy neutěšeného stavu. Třeba chce město budovat podzemní parkoviště pod zelenými plochami, jak to známe z měst na západ od nás. Docela určitě však bude odstrašující příklad sloužit při plánování nových obytných zón.

Jenomže nic takového se neděje. Máme sice plán revitalizace městských částí. Některá sídliště, postavená v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, už doznala změn. Ale jsou to změny pohříchu jen kosmetické. Zoufalý nedostatek stání pro plechové miláčky řeší na úkor zeleně. Chápu, jinak to bez masívních investic nejde. A tak budou obyvatelé k večeru dál zoufale hledat místo k zaparkování na nejnemožnějších místech. A doufat, že přední kolo na trávníku strážník městské policie přehlédne.

Na pozemku zvaném Vídeňský rybník se připravují čtyři desítky stavebních míst. Naplánovány jsou i místní komunikace. Na první pohled je zřejmé, že ani zde nebude život komfortní, co se dopravy týče. Uzoučké vozovky sice tak tak umožní průjezd mezi rodinými domky, zaparkovat budete moci na svém pozemku, ale návštěvy, řemeslníci a jiná dopravní obsluha bude mít smůlu. Chybí pro ně místa k zaparkování, jak je obvyklé v civilizovaném světě.

Jak to chce vedení města řešit? Už si to vyzkoušeli. V židovském ghetu jsou také uzounké uličky. Moudré hlavy našly svérázné řešení. Zákaz vjezdu všech motorových vozidel.

František Ryneš