Tak v pátek máme mít svátek. Den české státnosti, jímž si máme velice cudně a opatrně (ale neoficiálně) připomenout 28. září 935, kdy byl ve Staré Boleslavi zavražděn sv. Václav. Že bude tedy pátek státním svátkem, to vědí všichni. Proč jím je? Povědomí o tom je u většiny našich občanů velice mlhavé. O politicích ani nemluvě.

Kníže se narodil v rodině knížete Vratislava a kněžny Drahomíř jako syn Václav. Bylo jich doma sedm dětí. Měl dva bratry Boleslava a Spytihněva, čtyři sestry, z nichž známe jen Přibyslavu. Měl babičku, vroucí křesťanku Ludmilu, uměl nejen číst a psát, ovládal jazyk český, staroslověnský, ale četl bez problémů v knihách latinských a řeckých. Naše pojmy o vzdělanosti té doby jsou totiž poněkud zmatené. Ochotně otevřel zemi civilizačnímu vlivu germánsko-románského západu i byzantského východu. Knížecí dvůr český se stal střediskem mezinárodního ruchu a vzdělanosti. Již dlouho je známo, že ona legenda o 500 hřivnách stříbra a 120 volech, jež Václav poskytoval do říše, není vůbec pravdivá, alespoň ne tak, jak byla rozšiřována. Bohužel jí podlehl i František Palacký.

Usilovat tehdy o rozšíření křesťanství, znamenalo nejvyšší cíle kulturní. Václav zařadil tento národ jako rovnoprávného člena do společnosti západních národů kulturních. Díky pak Václavově výzbroji křesťanské byl ochráněn od nebezpečí, aby v něm německý soused spatřoval kořist pro své panství, šířené pod záminkou boje za pravdu křesťanskou (Pekař). Dějinná síla tradice svatováclavské není prosta legendy patriotismu českého.

Odkaz svatováclavský ctil nejen Komenský, ale pochopitelně i Jan Hus, ale také husité. A tak zde máme kult světce, přetrvávající více než jedno tisíciletí. Mají národy v Evropě různé světce. Žádný z nich nemá tak jednotící postavu dějin, takové středisko kultu, jakým je hrad pražský a chrám sv. Víta s kaplí svatováclavskou.

Mimochodem, chrám, který Václav nechal postavit, je zasvěcen sv. Vítu, patronu saskému. Že mu jeho přítel, král východofranské říše, saský vévoda Jindřich I. Ptáčník, věnoval ostatky sv. Víta, je projevem rozumného a inteligentního smíru mezi dvěma státy.

Smíru mezi dvěma vzdělanými politiky evropskými. Čechy se tak staly postupně volnou a nepochybnou součástí svaté říše římské, která měla sídlo na území dnešního Německa. To by nám snad po více než tisíci letech vadit nemělo. Naopak. Není na světě národ, který se může pochlubit tak starobylou a slavnou hymnou národní, jakou je chorál svatováclavský, více než sedm století starý.

Kdybychom přenesli zásady Václavovy do dnešní doby, tak bychom řekli, že šlo o zásady práva, pravdy, o projev nábožensky ukázněného nacionalismu, o spojení významné myšlenky národní s tolik potřebnou mravností, ale zároveň o myšlenku spravedlnosti a nenásilí. Byl to Karel Havlíček Borovský, jehož nelze podezírat z malosti národní, který v revolučním roce 1848 navrhl přejmenovat Koňský trh na Svatováclavské náměstí. A nikoli náhodou se Karel IV. cítil být nejen pokrevním následovníkem ve smyslu praktickém i duchovním. Proto dává umístit na lebku Václavovu královskou korunu, která

je českým králům propůjčována jen v den korunovace. Jinak se vrací tam, kam patří, na hlavu světce Václava.

I v tom je symbol české státnosti, byť o tom naši „státníci“ nechtějí ani slyšet. Je typické pro naši dobu, že když se v roce 2000 naši poslanci dohadovali o tom, jak znovu obnovit tradici svatováclavskou, učinili velice pokrytecký kompromis, že 28. září je dnem české státnosti, ale jméno Václavovo se v něm neobjevilo. Příliš mnoho bolševismu stále ještě v nás. Jistý politik prohlásil, že příklad sv. Václava je dokladem servility a kolaborace s Němci. V tom je bohužel zajedno s Nejedlým, Gottwaldem a dnešními komunisty.

Moudrosti Václavovy mnozí ještě nepochopili. Je to totéž, jako když komunisté nechali slavit 28. říjen jako Den znárodnění, aby nemuseli připomínat vznik Československa a tím i osobnosti s tím spojené. Například Masaryka. Je třeba si umět říci, jací to byli Němci, s nimiž mohl Václav ve své době kolaborovat. Je třeba si umět představit i Evropu 10. století. Její neznalost je úžasně podobná tomu, že mnoho politiků má plná ústa kritiky Evropské unie, ale kdyby měli vysvětlit podrobně její podstatu, nebyli by toho schopni. Bude to ještě dlouho trvat. Ale jistě přijde doba, kdy zcela a plně se navrátí vláda moudrosti, historické citlivosti a evropské kultury a vzdělanosti do rukou poslanců českých. Pak nebudou se bát, vtělit do názvu státního svátku 28. září i jméno Václavovo. Jinak stále budeme cítit horký dech velkoruského, asijského nacionalismu, který se zaštítil teorií marxistickou a na dlouhá léta si propachtoval tak kulturní a odjakživa křesťanský národ český. To by byl krásný dárek, který bychom si mohli třeba v roce 2014 (tedy až po volbách) dát.

Konec konců když Boleslav pozval knížete Václava 28. září 935 na křest svého potomka a nechal ho úkladně zavraždit při vstupu do staroboleslavského chrámu sv. Kosmy a Damiána, nebyl si brzy poté jist správností svého činu. Za pár let Boleslav kajícně - a s pozdní lítostí nad svým hrozným činem- nechal světcovo tělo (předtím pohřbené tajně) slavnostně převézt k pohřbení do svatovítského chrámu na Pražský hrad, kde s pláčem prosil Boha i lid o odpuštění. Takže co budeme letos slavit? Ani v pátek tolik potřebná slova a moudrosti českého knížete, bohužel nikdo oficiálně nevysloví či nenapíše.

Natož, aby někdo prosil Boha či lid o odpuštění. A tak se nad pochybně slaveným státním svátkem vznáší duch sv. Václava a čeká, až někdo nazve věci pravým jménem tak, jak byl zvyklý on i naší předkové po staletí.

(le)
Převzato z „Vlasteneckého poutníka“