Marek Buš dává již v pořadí 27. Novoroční varhanní koncert tentokrát pod názvem „Z českých luhů a hájů“. Letos tedy přednese varhanní skladby českých autorů přelomu 19. a 20. století.  Koncert se uskuteční v úterý 1. ledna 2013 v 15 hodin v bazilice sv. Prokopa v Třebíči. Na varhany zahraje Marek Buš.
Program koncertu:
Josef Klička (1855 – 1937):
Fantazie na motivy Symfonické básně Vyšehrad od Bedřicha Smetany
Bedřich Antonín Wiedermann (1883 – 1951):
Vánoční elegie
František Musil (1852 – 1908):
Sonata solemnis (Allegro, Canone, Fuga)
Leoš Janáček (1854 – 1928):
Fanfára ze Sinfonietty (úprava pro varhany Marek Buš)

Jak jinak zahájit nový rok, než zhudebněním jednoho ze symbolů historie české země. (Klička ze Smetany)

Přestože se stala Fantazie na téma Smetanovy Symfonické básně Vyšehrad od Josefa Kličky ihned po dokončení v roce 1886 velmi hranou skladbou, poprvé tiskem byla vydána až v roce 2009 Petrem Rajnohou a vydavatelstvím Amos Editio Praha. Sám Klička skladbu poprvé interpretoval 16. května 1886. Tato fantazie, stejně jako další Kličkovy varhanní skladby, představují vrchol české romantické varhanní literatury. Josef Klička pocházel z Klatov, studoval pražskou konzervatoř a poté varhanickou školu pod vedením Františka Zdeňka Skuherského. Působil jako varhaník v pražských Emauzích a později se stal kapelníkem Prozatímního divadla. Vrcholem jeho pedagogické činnosti bylo jmenování profesorem na Varhanické škole, kde pracoval až do roku 1925 i po sloučení s pražskou konzervatoří. Od roku 1934 byl členem Československé akademie věd a umění. Jeho žáky byli např. Eduard Tregler, Mikuláš Schneider – Trnavský či Bedřich Antonín Wiedermann. Moje poznámka: Kličkovat ve Smetanovi mě baví. Obecně známé Smetanovo téma získává v Kličkově varhanním pojetí zase jiný rozměr.

Vánoční nálada ve Vánoční elegii (Moravský rodák působící a zesnulý v Praze)

Wiedermannova Vánoční elegie (někdy označována pouze Elegie) z roku 1920 je meditativním dílem, které patří mezi více než 80 autorových varhanních kompozic a které je navzdory svému nevelkému rozsahu typickým příkladem Wiedermannovy varhanní tvorby. Wiedermann pocházel z Ivanovic na Hané, studoval varhanní interpretaci u Josefa Kličky a skladbu u Vítězslava Nováka, po skončení studií působil necelé dva roky jako varhaník Katedrály sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově, než definitivně přesídlil do Prahy (varhaník v Emauzích a u sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, pořádal pravidelná varhanní matiné ve Smetanově síni Obecního domu a později v Bazilice sv. Jakuba na Starém Městě). Vrcholem jeho pedagogického působení bylo jmenování profesorem na Akademii múzických umění, jeho žáky byli mimo jiných Jiří Reinberger, Jiří Ropek či Milan Šlechta. Moje poznámka: Trochu jiné vánoční téma. Jiné než naše koledy s kukačkami a betlémy s ovcemi. Neobyčejně obyčejný vánoční podvečer bez pozlátka.

Musil se hrát musí (Pražský rodák působící a zesnulý v Brně)

František Musil také absolvoval pražskou varhanickou školu, také působil na pražských kůrech (u sv. Haštala a v Katedrále sv. Víta). Ale jakmile byl roku 1870 povolán do Brna, aby se ujal varhanické služby v Katedrále sv. Petra a Pavla, zůstal Brnu věrný až do smrti. Stal se pedagogem brněnské Varhanické školy založené Leošem Janáčkem, byl uznávaným učitelem, skladatelem, varhaníkem i improvizátorem, dokonce byl označován spolu s Janáčkem za největší osobnost brněnského hudebního života. Třívětá Sonata solemnis z roku 1882 představuje Musilovo nejreprezentativnější varhanní dílo. Byla zkomponována k příležitosti uvedení nového brněnského biskupa do úřadu. Moje poznámka: Některé Musilovy písně se občas zpívají v kostele. Ale jako skladatel – varhaník se moc nehraje. A to je škoda! Sonata solemnis je úžasné dílo! Musil se hrát musí!

S úctou k Janáčkovi avšak bez jeho souhlasu (Fanfára pro varhany)

Sinfonietta Leoše Janáčka je snad nejznámějším autorovým orchestrálním dílem. Publiku byla poprvé představená 26. června 1926 současně s Glagolskou mší pod vedením dirigenta Václava Talicha. Moje poznámka: Protože jsem toto dílo slýchal od malička a hlavně úvodní a závěrečná fanfára mě vždy uchvacovala, dovolil jsme si tuto část upravit pro varhany a troufale spoléhám na to, že se snad jednou za tento můj pokus nebude Leoš Janáček na mě mračit, jak na některých dobových fotografiích. Nedosti však toho: dvojí opakování fanfáry bude navíc proloženo improvizací.