Minulou neděli proběhlo na baseballovém hřišti u rybníku Zámiš zajímavé utkání, kdy se po 25ti letém působení loučil se svojí bohatou kariérou trenéra Pavel Svoboda.

Tento poslední domácí zápas už mohl rozhodnout o zachování prvoligové příslušnosti i do další sezóny. Třebíči v tomto zápasu hostili B-tým Skokanů Olomouc, kteří vzali třebíčským v posledním jarním kole možnost postupu do baráže o extraligu. Proto bylo o důvod víc v neděli uspět. Zápas měl výbornou úroveň, přičemž domácí od první směny neponechali nic náhodě a porazili silného soupeře rozdílem 10 bodů 14 : 4 už po 7. směně.

Ihned po skončení zápasu došlu k malé slavnosti, kdy končící trenér poděkoval svému týmu, ale i bývalým hráčům a všem divákům za přízeň, a symbolicky pověsil trenérské  boty na hřebík. Ty nyní zdobí klubovnu v areálu.

Využili jsme výjimečnosti situace a položili jsme Pavlu Svobodovi pár otázek.
Vzpomenete si na svůj první zápas?

 „Ano, bylo to v září 1984 v naší první sezóně, kdy jsme ještě hráli softball. Bylo to v Brně proti Bučovicím. Tam se mi podařil kaučovský tah, který nám zajistil historicky první vítězství 10 : 9. Byla to taková „pionýrská“ doba. Jeden hráč hrál v maskáčích a kanadách! Kdykoliv jedu po průtahu na Olomouc kolem dnes již neexistujícího hřiště, tak si ten zápas vybavím.“

Byly to stovky zápasů, zkuste na nějaké významné vzpomenout.

„Za těch 25 let to bylo obrovské množství. Ale rád vzpomínám na naši první účast na Mistrovství ČSFR v roce 1992 v kategorii žáků. Družstvo jsem založil 7. 5. 1991, dal mu název Paul´s Rascals (Pavlovi rošťáci) a  rok následující jsme postoupili na mistrovství. Dresy byly z bývalých spartakiádních triček a ostatní plně vybavené týmy jsme překvapili bojovností, ale i nadšením rodičů. Vítězné finále pak bylo obrovským úspěchem, dodnes vzpomínám s hráči na cestu z Jablonce nad Nisou domů. V dnešním týmu je jeden přímý účastník - Petr Koki.

Z doby, kdy jsem působil jako trenér reprezentačních výběrů, vzpomínám na finálovou účast družstva kadetů na ME v Livornu v roce 1995. Sice jsme ve finále prohráli s domácí Itálií, ale i teď mám při vzpomínce na náš sborový zpěv státní hymny při slavnostním ceremoniálu  mrazení v zádech. Ve stříbrném týmu byli tehdy oba moji synové Tomáš a Pavel a Michal Binka.

Smutnější vzpomínku mám na naši finálovou účast na Mistrovství ČR juniorů v roce 1997. Byli jsme s Technikou Brno favority, oba týmy měly několik reprezentantů. V semifinále jsme museli hrát proti silnému Sokolu Krč, kdy jsme vyhráli v dohrávce 7 : 6 po super dvojautu Martina Urbánka. Na finále jsme už neměli sílu a ačkoliv nám celý stadion fandil, prohráli jsme až příliš krutě 0 : 17.

Z posledního období stojí za zaznamenání nečekaný obrat ve vývoji zápasu z května 2006, kdy jsme doma v ČML hostili dnes extraligový Patriot Liberec. Po špatném výkonu jsme v předposlední směně prohrávali 4 : 17 a ve vítězství už nevěřil ani největší optimista. Grandslamový odpal (homerun při všech obsazených metách) Pavla Eigla jako by nás polil živou vodou a soupeř se nestačil divit. Drama vyvrcholilo tříbodovým odpalem Pavla Makovického a mohli jsme se radovat z vítězství 18 : 17. Bylo to nejdramatičtější vítězství takřka prohraného zápasu.

No a samozřejmě budu vzpomínat na ten dnešní. V sobotu jsme museli odehrát dva zápasy v Praze. Odjížděli jsme už v 6 hodin ráno a vraceli se kolem 23 hodiny. V Praze vrcholila kvalifikační skupina MS mužů a bylo milé potkávat dlouholeté kamarády a zavzpomínat.

Hráči byli unaveni, přesto si někteří slíbili, že přijdou na nedělní zápas dřív a zatrénují. Sám jsem dorazil před 11 hodinou a byl jsem překvapen, že skoro celý tým je už na hřišti. Na všech bylo vidět odhodlání zvítězit. Nejmladší Ivan Hamža, který cestou z Prahy únavou zvracel, chtěl za každou cenu hrát. Jan Urbánek, který měl zraněný loket a celý podzim nemohl házet, chtěl nadhazovat i s obstřikem ruky. Také odházel začátek zápasu, dostal jen jeden bod a na kopec pouštěl Pavla Jozka za vedení 6 : 1. Petr Toman na začátku zápasu odpálil svůj první homerun v kariéře, a když obíhal hřiště kolem mne, říkal: „To je pro vás, trenére!“ “

Jaká byla divácká kulisa při loučení?

„Nádherná! Přátelská! Neopakovatelná! Dokázal jsem si celý zápas vychutnat. Pozval jsem své přátele a bylo milé vidět na tribuně bývalé hráče, rodiče od malých baseballistů, ostatní trenéry Třebíč Nuclears. Přišlo i pár mých kolegů ze školy. Velkou radost mi udělal pan senátor Vítězslav Jonáš, který mi přišel osobně popřát, a jeho dárkem jsme si po vítězství i připili. Největší radost mi připravili moji rodiče, kteří dojeli, a moje manželka Jitka, která se vrátila po dvou týdnech z Itálie a jela rovnou na hřiště. I jí patří poděkování za mnohaletou trpělivost a toleranci mého koníčka.“

Všichni říkají, že to nemůže být Váš konec. Co bude dál?

„Už poznám nejen jak chutnají obložené bagety po všech benzinkách v celé ČR, ale jak chutná nedělní oběd doma s rodinou. Nyní mi to začíná docházet, že jedna veledlouhá etapa života končí. Končím po zralé úvaze. Zůstanou nezapomenutelné vzpomínky a vytetované logo klubu na mé levé paži. Hráči mají obrovský potenciál hrát příští rok o postup do extraligy. V osobě trenéra Pavla Jozka vidím zapáleného odborníka se zkušenostmi z extraligy i jako kauče reprezentace. Má předpoklady dát mužstvu mnohem víc než já. Pokud bude realizovaná výstavba baseballového areálu na bývalé Rudé Hvězdě, bude to obrovský skok vpřed. Obětavý předseda klubu Jan Urbánek je zárukou vybudování pozice jednoho z největších klubů v České republice. I já pomůžu, kde bude třeba. Příští týden budu ve funkci ředitele finálového turnaje Českého poháru v Coach ballu, což je největší sportovní událost roku v Třebíči.“

Co říci závěrem?

„Přeji všem hráčům, stávajícím i budoucím, kvalitní trenéry, zapálené rodiče a mnoho krásných nezapomenutelných zážitků. Na jaře jsem byl na besedě s žákovským družstvem  označen zatím nejúspěšnějším trenérem klubu. Přeji, aby slůvko „zatím“ bylo  co nejdříve vymazáno.

Sportovní úspěchy se těm, co chtějí pro ně něco udělat, dostaví. Krásné budoucí roky přeji tobě – třebíčský baseballe!!!“

Ptal se František Ryneš